Den už se ztratil z naší moci,
okvětních lístků krása skončí,
světlo se vytrácí v náručí noci,
a den se rozpustil v temnotě...
Černou nocí prostoupení
vzdálené duše hvězd nalezených,
daleko od míst k nám připoutaných,
od žalu, strachu, jen v samotě.
Spi, lásko; navěky spi.
Noc už se postará o duši tvou,
v objetí pevném s temnotou.
Spi, lásko; navěky spi.
Houstnoucí temnota duše nám sbírá,
halí nás, v chladném objetí nás svírá
paní, co hluboko v nicotě prý má
osud náš v rukou svých.
Válečníci sní o temných výškách,
sní teď o sladkém vykoupení v snách,
o dívkách, o těch válečných láskách,
kdy hřích už není hřích.
Spi, lásko; navěky spi.
Noc už se postará o duši tvou,
v objetí pevném s temnotou.
Spi, lásko; navěky spi.
Zavřeme oči, mysl usíná,
podřídíme se tomu, co zpívá,
slabiny své si každý hned přizná,
před její vůlí se skloníme...
Pak síla ticha naplní nebe,
hlubší je mě a hlubší je tebe,
Do jejich paží duše nám vzlétne
a strach i žal v nich pohřbíme.
Spi, lásko; navěky spi.
Noc už se postará o duši tvou,
v objetí pevném s temnotou.
Spi, lásko; navěky spi.