<p> Kdyby v té tmě byl někdo, kdo by dokázal spatřit jeho tvář, byl by Jarciho výrazem určitě překvapen. Možná přímo zaskočen. </p>
<p>Od člověka, který v otrhaných hadrech sedí zády opřený o vlhkou stěnu a čeká na popravu, byste pravděpodobně neočekávali úsměv. Ale on se usmíval. Sice jen slabě, pouze koutkem úst, ale jeho oči prozrazovaly upřímnost toho úšklebku. </p>
<hr />
<p> „A támhle je malá medvědice, že?“ </p>
<p> „Správně Eadane. A dokázal bys najít Orion?“ </p>
<p>„Éé támhle?“ Mladý chlapec, s očima široce rozevřenýma, ukazoval na seskupení hvězd na obloze. Jeho oči zářily odraženým světlem tisíců drobných bodů osvěcujících ztemnělou krajinu. </p>
<p> „Výborně mladíku!“ Usmál se nad jeho výkonem Jarci, a pak pokračoval: „A kde máme Měsíc, chlapče?“ </p>
<p>Eadan se nad tímto dotazem jen zasmál. </p>
<p>„Nemáme. Je nov. Proto taky tak září hvězdy.“ </p>
<p>„Výborně. Takže… na co bychom si měli v takovou noc dát pozor?“ </p>
<p>Chvíli jeli po polní cestě mlčky. Chlapcova hlava se sklonila, zahleděl se mezi zašpičatělé koňské uši. Ale jeho zamyšlení bylo skutečně jen velmi krátké. Jarci musel uznat, že je to velmi bystrý a učenlivý žák. </p>
<p>„Kdybychom jeli lesem, tak na bludičky. Ale tady v těch polích spíš na hrabáče. Jenže tady nemají žádný přirozený úkryt… Ta pole se táhnou příliš do dálky. Ani kopce tu nejsou.“ </p>
<p>Na chvilinku svůj výklad přerušil, aby zjistil, jestli jeho učitel nemá žádné připomínky. Ten však jel dál, jeho černý plášť povlával v mírném vánku. Na jeho tváři, skryté černou kápí, mohl být souhlasný úsměv, stejně jako rozčilený škleb.</p>
<p> „Jediné, čeho bychom se teď mohli bát, je blátivec. V tom horším případě vyšší démon, který by si usmyslel zrovna v téhle pustině otevřít Průchod a otravovat život tuřínům a obilí. Ale na to by si radši vybral nějakou vesnici, kde by mohl plenit a zabíjet. </p>
<p>„Přesně. Nezapomeň, že při Temné noci se útoky nočních příšer vyskytují nejvíce. A také démonické síly se dnes stupňují.“ </p>
<p>Opět nastala chvíle ticha, přerušovaná jen občasným zafrkáním koní. Ukončil ji Jarci tichým hlasem: „Ano. Skvěle jsi popsal nebezpečí ze strany monster. Ale na to největší nebezpečí jsi zapomněl. Kdo je horší než všechna monstra? Kdo nezabíjí z hladu, ale pro potěšení? Nebo z nenávisti, kterou monstra neznají?“ </p>
<p>„Lidé, pane.“ Špitl Eadan se sklopenou hlavou. Věděl, jak umí lidé ublížit. „Ale co démoni, pane? Vždyť ti ubližují stejně. A také ne z hladu. Ubližují z čiré zlovůle!“</p>
<p>„To máš pravdu. Jenže démoni jsou výtvory lidí. Původně byli démoni sluhové černoknězů, kteří je povolali z jiné sféry, aby jim sloužili. Jenže démoni pak zjistili, jak se vysmeknout z jejich zaklínadel a… zmizeli. Po nějaké době se začali vracet přes Průchody. A vrátilo se jich víc. Je mnoho teorií, ale pravděpodobné je, že se do nich otisklo něco z těch, kteří je povolali, a jelikož to byli lidé skutečně velmi prohnilí, nenaučili se od nich nic dobrého. Taky si všimli, že málokterý člověk se jim dokáže ubránit, jak je snadné vzít si v tomto světě, co chtějí. Když se naučili používat Průchody a začali napadat vesnice a města…“ V tu chvíli ho přerušil chlapec, který viditelně ožil: </p>
<p>„A tehdy vznikl Cech, že, pane? O tom nám už vyprávěl mistr Roedgar.“ </p>
<p>„Ano tehdy vznikl Cech. Někdy si také říkáme…“ </p>
<p>„…Světlonoši. Cech založili podle legendy dva muži a jedna žena. Jeden z nich byl nejlepší šermíř té doby. Učil na královských dvorech. Díky němu jsme tak zruční s meči. Dalším byl jeden královský hraničář. Jeho přičiněním jsme zběhlí v plížení, používání vrhacích zbraní i luků, stopování a vůbec přežití v divočině. A třetí byla mocná Trish. Byla to čarodějka, která Světlonošům dala znalosti bílé magie. “ Bylo vidět, že Eadanovi a ostatním cechovním studentům tyhle dějiny kantoři na Akademii vtloukali věru usilovně. </p>
<p>„Eadane připomeň mi naše hlavní zbraně.“ </p>
<p>„Bílá magie, důvtip, hbitost, znalost nepřítele a naše krystalové zbraně.“ </p>
<p>Jarci se zhluboka nadechl. </p>
<p>„Tak mi něco pověz o těch krystalových zbraních. Co o nich víš?“</p>
<p>„Díky téměř zapomenuté magii jsme schopni ovládat a tvarovat určité druhy minerálů a kovů. Čím vzácnější minerál nebo jeho čistota, tím větší má zbraň schopnosti. Záleží také na zaklínadlech, která do ní vložíme. A o tom, jaká zaklínadla použijeme, rozhodují naše schopnosti. Jakmile někdo svou zbraň vytvoří, vloží do ní část své magické moci, která ho s ní navždy propojí.“ Jeho ruka automaticky našla jílec krátkého meče, který měl v koženém pouzdru přehozený přes záda. </p>
<p>Eadan ucítil, jak po pouhém dotyku chlapcovy ruky zbraň reaguje. Byla to první zbraň jakou si kdy každý učeň vytvořil – krátký meč z oceli, magií odlehčený a samozřejmě posílený několika zaklínadly, která dodávají Cechovním mečům jejich největší přednost. </p>
<p>Chlapec se po odmlce opět rozmluvil: „Díky magii mají naše zbraně vlastní paměť. Každičký pohyb, který s ní kdykoliv vykonáme si zapamatuje a díky našemu propojení slouží jako šermířská kniha. Pokud je Cechař dostatečně sladěný se svou zbraní, reaguje zčásti za něj. Na určitou situaci, třeba nějakou složitou fintu protivníka. Pamatuje si, že takový útok už jednou odrazila a zopakuje nám naše vlastní myšlenky z té chvíle a tím nám ulehčí útok odrazit.“ </p>
<p> „Je vidět, že se o zbraně dost zajímáš. Ale pověz mi také něco o jejich využití při práci s magií, prosím.“ </p>
<p> „Není na tom nic těžkého. Každý krystal je vhodný pro uložení magické energie, kterou si můžeme zpětně vybrat. A čepele našich zbraní jsou vlastně tvořeny krystaly. Čím čistější minerál, tím více síly se v něm dá uchovat. A samozřejmě, pokud je jeho stvořitel dost zručný při práci s magií, dokáže do něj ukládat složitější zaklínadla, která by nemohl stihnout v boji seslat. Například teleportační formuli. I já tam jednu takovou mám.“ </p>
<p> „Ano to každý učeň. V případě velkého ohrožení, nebo na můj příkaz se můžeš okamžitě přenést do bezpečí Akademie. A to je velmi dobře… nemůžeme si dovolit ztratit žádného studenta.“ </p>
<hr />
<p>Temnotou cely pronikal pouze uzounký proužek světla zpod dveří. Jarci, který seděl naproti dveřím, se vůbec nehýbal. </p>
<p> Z chodby za nimi bylo slyšet občasné zasténání jiného vězně, smích a nadávky strážných, kteří si krátili čas hraním karet, a občasné tiché kroky a následovné zarachocení klíčů a vrznutí otevíraných mříží, načež častokrát bylo slyšet zoufalé prosby nebohého vězně, který byl odváděn k výslechu, anebo na setkání s popravčím. </p>
<p>Jarci líně zvednul hlavu, když si uvědomil, že chřestění klíčů se ozývá ze zámku jeho dveří. Jarci toho čekal hodně, ale mága v honosném rudém hávu skutečně ne. </p>
<p> „Doufám, že se cítíte v cele dostatečně nepohodlně. Snažili jsme se pro vás připravit takové ubytování, abyste nás nemohl nikde pomluvit jako špatné hostitele.“ </p>
<p> Hlas onoho muže byl… Byl nepříjemný. Při jeho slovech si Jarci okamžitě vybavil hnilobu a prach. Zněl jako hlas muže, který rád ubližuje a přímo se opájí mocí. </p>
<p> „Mohu vás ujistit, že zacházení vašich sráží a pohodlnost této kobky se dají vyjádřit jen jedním slovem. To slovo pravděpodobně častokrát slýcháváte od kolemjdoucích… Hnus.“ </p>
<p>Rysy mága ztvrdly a v jeho očích se zračila nenávist. Zvednul pravou ruku, ukázal ukazováčkem a prostředníkem na Jarciho, a zakřičel zaklínadlo. Z jeho prstů v tu chvíli začaly šlehat tenoučké paprsky temnoty, která se řítila přímo na nebohého Světlonoše. Celé jeho tělo bylo jako v ohni a každičká buňka v jeho těle se začala třást nesnesitelnou bolestí. V jeho hlavě se začaly odehrávat strašlivé scény… krvavá náves, posetá zhyzděnými těly vesničanů… hořící Akademie a křik umírajících dětí… Eadan trhaný na kousky zobáky havranů sedících na jeho zkrouceném těle…</p>
<p> Stejně rychle, jako bolest přišla, tak i zmizela a spolu s ní i pocity beznaděje a strachu. </p>
<p> „Zeptám se vás naposledy, Světlonoši Jarci. Budete spolupracovat? Vyzradíte nám polohu Akademie a vaše tajná zaříkávadla?“ </p>
<p> Jarci zvednul hlavu. Po jeho tváři stékala jediná zářivá slza. Pohlédnul do očí rudě oděnému muži, zhluboka se nadechl a poté promluvil: „Kdyby tahle zkurvená cela nebyla z jaderitu, už jseš mrtvej šmejde! Nikdy s tebou nebudu spolupracovat! Nikdy, slyšíš?!“ </p>
<p> „Hlupáku. Mohl jsem tě zabít rychle, nebo ses mohl stát mým sluhou. Ale takto mi nedáváš jinou možnost než…“ mág opět pozvednul paži „…než tě pomalu umučit a pak si najít tvého učně.“ </p>
<hr />
<p> „Eadane řekni mi, jak dlouho už jsi na akademii?“ </p>
<p> „Od svých tří let, pane. To mi zemřeli rodiče. Otec byl kupcem ve Strangolu, jeho obchod spolu s naším domem vypálili. Přežil jsem jen já.“ </p>
<p> „A kdo u tebe odhalil schopnosti?“ </p>
<p> „Byl to tehdejší městský mág, který ohledával místo činu. Řekl prý, že se pro akademii mimořádně hodím. Víc nevím.“ </p>
<p>Jarci zamyšleně zamručel. Všichni studenti byli sirotci. Všem se stala rodinou akademie a lidé v ní. Už od malička se učili jedinou věc… zabíjet démony. Ale přesto vznikala mezi studenty pouta, která trvala často až do smrti. Smrt totiž mohla přijít při každém výjezdu, při plnění jakéhokoliv úkolu. Jemu samotnému už umřelo mnoho přátel. Příliš mnoho. </p>
<p> „Eadane… jak jsi na tom s… ehm… s děvčaty?“ </p>
<p>Jak už to bývá, dostali se k trapnému tématu. Každá konverzace má určitý potenciál dospět k podobnému bodu. </p>
<p> „No… jak… normálně… mám kamarády i kamarádky.“ </p>
<p>Bylo vidět, že Eadan Jarciho otázku nevzal tak, jak byla myšlena. </p>
<p> „Kolik vlastně je ve tvém ročníku dívek?“ </p>
<p> „Asi dvacet, pane.“ </p>
<p> Bylo zcela normální, že v Cechu působily i ženy a dívky. Něžné pohlaví mělo vždy o něco blíže k magii, a co se týče lstí… inu Světlonošky uměly být velmi nebezpečné. Často se jim ale také říkalo „andělé s meči“. Co se týče léčících zaklínadel, byly ženy nepřekonatelné. Nikdo neví proč, ale v lékařské magii se Světlonoškám nikdy nikdo nevyrovnal, dokonce ani z řad Cechu. </p>
<p> „Nezapomeň, chlapče, že přátelé jsou to poslední, co tě může udržet při životě. Až dostaneš Cechovní insignii, náš křišťálový prsten, a budeš vyjíždět kvůli chránění tohohle světa, nebudeš nikdy sám. Celý Cech za tebou bude stát, ať budeš kdekoliv. Celý Cech by ti okamžitě přišel na pomoc. V tom je naše síla. Jsme společenství, které drží při sobě díky tomu, že navzájem chápeme naše břímě. Většina obyčejných lidí se nás bojí, protože nechápou, kde se berou naše síly. Bojí se nás jako všeho, co je nepřirozené. Ale uvidíš, že není lepší pocit, než vidět matku jak objímá své dítě, které jsi právě vynesl ze sklepení plného stínovců. Nebo zabít démona zrovna ve chvíli, kdy se chystal dorazit svou oběť a pak moct říct: ‚To bude dobrý, Světlo je zase s tebou.‘ To je naše odměna. To je náš život. A to je naše poslání.“ </p>
<hr />
<p>Ta bolest byla nesnesitelná. Kdyby tak jen mohl použít jediné kouzlo… jedno jediné. Jenže jaderit ve stěnách cely mu bránil v použití jakékoliv magie. </p>
<p>Z úst se mu vydral jediný sten. </p>
<p> Náhle bolest ustala. </p>
<p> Na kratičkou chvíli ustalo všechno. Bylo ticho, zima a tma. A pak…</p>
<p> „Jarci! Jarci dělej! Žij! Aedwah noro mi! AEDWAH… NORO… MI!“ </p>
<p> Ten hlas pronikal zdaleka. Něco ho táhlo na dvě strany. Něco k temnotě a něco ke světlu… Ta slova, ten hlas. Přišla pro něj. Jsou tu. Aedwah noro mi… Zůstaň se mnou. Jenže ta slabost… Táhla ho k temnotě. </p>
<p> „Pane! Mistře Jarci!“ </p>
<p>Eadanův hlas zazněl v Jarciho hlavě jako zvon. Hlas jeho učně… hlas jednoho života, který mu byl svěřen. Hlas, který nesmí umlknout. To je jeho úkol. Jeho úděl. Naučit Eadana přežít, uchránit ho a dát mu to, co od nikoho jiného nedostane. </p>
<p> Jejich role se obrátily. Eadan přišel pro Jarciho, tak jak to mají Cechaři dělat. Přišli pro něj a on by měl umřít? Ne… Ne. Ne! </p>
<p> „Už je zpátky. Ale mojí magií to nebylo… pojďme, než na nás přijdou.“ </p>
<p> „Bude v pořádku, paní Liano?“ </p>
<p> „Neboj Eadane, za pár dní už tě bude zase prohánět po cvičišti. Ale nejdřív ho odtud musíme dostat. Takže teď vytáhni svůj meč ze zad toho mága a ujisti se, že máme čistou cestu. Mimochodem… vedeš si skvěle.“ </p>
<hr />
<p> „Pane… když jste mluvil o přátelství mezi všemi Cechaři…“</p>
<p> „Copak?“ </p>
<p> „No víte… já se všemi kamarád nejsem. Dalo by se říct, že některé učně přímo nesnáším.“ </p>
<p> Jarci se neubránil hlasitému smíchu, když si vzpomněl na svá léta v učení. Tehdy se pral a soutěžil, všechno kvůli malichernostem. Tehdejší protivníci jsou nyní jeho nejlepšími přáteli. </p>
<p> „Uvidíš, že za pár let se tomu budeš smát taky, Eadane.“ Ujistil chlapce, když si všimnul jeho udiveného výrazu. „Pověz mi, chlapče, kde teď jsme?“ </p>
<p> „Asi v půli cesty. Někde mezi Planinou a Borovým údolím.“ </p>
<p> „Ach, měl jsem se zeptat jinak, promiň. Čím je náš život? Co jsem ti o tom říkal?“ </p>
<p> „Náš život je příběhem. Teď jsme v příběhu.“ </p>
<p> „Přesně tak. Každý život každého člověka i tvora je jako příběh. Nikdy se nemůžeš přečíst, co bude na další straně, dokud neotočíš list. A každý příběh má svá pravidla. Uvidíš, že kvůli zákonu schválnosti v budoucnu minimálně jednou zachráníš život svému nynějšímu rivalovi.“ </p>
<p> „Rozumím, mistře.“ </p>
<p> „Lžeš. Ale to nevadí… uvidíš, že pochopení přijde časem samo.“ </p>
<p>Ten útok byl nečekaný. Právě vjeli do malého remízku, když na ně ze stínů vyběhli ozbrojenci. Jarci si jich předem nevšimnul, i když napínal cítění jak nejdál mohl. Ihned pochopil, že je muselo chránit nějaké kouzlo. </p>
<p> Boj to byl nerovný a krátký. Eadan se v poslední chvíli stihnul přenést díky svému meči. A poslední slova, která od něj na nějaký čas Jarci slyšel, byla: </p>
<p> „Já pro vás přijdu, mistře!“ </p>
<hr />
<p>Přišli pro něj. Je zachráněn. A co víc, poblíž cítil svůj meč. Takže našli i ten. Teď si může dopřát spánek. Může v klidu usnout, aby se mohl probudit silný a plný pomsty. Nezapomněl na slova toho mága. Nezapomněl, co vše vyslechl z rozhovorů mezi strážemi. Teď už ví, kdo jsou jejich nepřátelé. Ví, komu má vrátit svou bolest. A až s tím účtem přijde, neopomene úroky. </p>